Vladimír Šavel


O autorovi

Nad tvorbou Vladimíra Šavla mladšího – úvaha s otevřeným koncem.

    Koncepci výstavy k životnímu jubileu šedesátin si VLADIMÍR ŠAVEL, junior zvolil sám. Jako konfrontaci sama se sebou – jako ohlédnutí odkud vyšel, kudy procházel a kde stojí dnes. Každé desetiletí vždy zastupuje několik málo obrazů, které však dostatečně charakterizují to či ono tvůrčí údobí. Výstavě dominuje především malba. Autorova rozsáhlá grafická tvorba je zde pouze připomenuta v náznaku, ačkoliv umělci po léta zajišťuje pozornost širokého okruhu sběratelů i příležitostných zájemců o grafiku. V takto sevřené zkratce vystupují zřetelněji, jak vzájemné souvislosti jednotlivých etap tvorby, tak i její proměny. Nejde zde však o retrospektivu v pravém slova smyslu. Autor položil důraz především na svou nejnovější tvorbu, ve které nepochybně zaujímají své zvláštní postavení figurální kompozice začínající rokem 2000.
    Narůstající tušení podzimu života, jakoby v umělci vyvolalo touhu dotýkat se prostředky výtvarné obraznosti fenoménu ženskosti – jednoho z klíčových témat, co dějiny umění vůbec znají. Když se jeho „alegoricky“ pojaté zjevy žen objevily poprvé, byly překvapením, protože až dosud se Vladimír Šavel sám označoval za krajináře a malíře zátiší, převážně květinových. Ale dnešní výstava poodhaluje skutečnost, že obrazy lidské postavy mají v jeho tvorbě svou dávnou minulost.  Nejstarší příkladem je zde Figura z roku 1971. Možná, že vůbec jsou tu poprvé vystaveny Šavlovy obrazy s biblickou tématikou z téže doby – tedy ještě z doby ústeckých vysokoškolských studií; maloval je pochopitelně mimo program výuky. Jejich expresivní náboj se opíral o předchozí experimenty z konce šedesátých let, kdy se spolu s bratrem, malířem Iljou, pokoušeli malovat ve stylu strukturální abstrakce a učili se zacházet s netradičními materiály /malbu syntetickými laky si pak Vladimír přisvojil  natrvalo/. Dnes vidíme, že už tady vyklíčila pro Vladimíra Šavla ml. tak příznačná posmutnělá nota, která ustupuje do pozadí snad jenom v jeho grafice.    
    Vystupňována, pochmurná expresivní naléhavost vyvrcholila v souboru obrazů komorních formátů, inspirovaných motivy starých Teplic z let 1976-1977. Jsou pro autorův další vývoj klíčové, nejen mírou osobně prožívané účasti při pohledu na architektonické svědky někdejší slávy lázeňského města /jehož historicky cenné objekty mizí do nenávratna i dnes/. Odtud ovšem vede cesta k jeho panoramatickým pohledům na poničenou přírodu hor s problematickými výhledy dolů do hlubin důlní a průmyslové pánve. Jde o cyklus malovaný kolem roku 1989, který je na výstavě zastoupen kompozicí Fláje. Při tom tyto obrazy krajin, mají v sobě jakýsi zvláštní svit, jako bychom je nahlíželi přes fragmenty skleněných tabulí, vrhajících do prostoru odrážené světelné paprsky.
    Princip průniků krystalických tvarů a jejich lesklých ploch je ovšem daleko příznačnější pro Šavlova zátiší, která jsou rovněž jedním z motivických pilířů malířovy tvorby. Jejich výtvarná povaha byla již mnohokráte interpretována /ostatně i samotným autorem této úvahy/. Pokusme se tedy shrnout jádro jejich charakteristik. Je nepochybné, že pro všechny tři členy malířské dynastie Šavlů byla společným východiskem syntetická fáze kubismu. Nicméně Vladimír Šavel junior ze všech tří nejvíce prosazoval princip provázané geometrické konstrukce Zátiší s janovcem /1998/. Nezapomeňme, že Vladimír kdysi obdivoval anglického malíře Bena Nicholsona, právě pro jeho schopnost řešit vzájemné vztahy geometrických ploch, objemů a tvarů v neprostorových strukturách. S takto pojatým plošným principem, uplatněným kupř. v obraze Zátiší BN /1975/76/ nemohl však mladý malíř vystačit nadlouho.
    Vždy cítil potřebu zapojit do výtvarné hry světlo. Zaprvé jako prvek modelace, kterou ale jen zřídka uplatňuje v celém obrazovém poli. Užívá ji k rafinovanému zvýraznění pečlivě zvolených a umístěných detailů. Za druhé, což je zásadní, světlo mu slouží k navození imaginární atmosféry.
Prozařováním ostře lámaných ploch světlem, dopadajícím ze všech stran a svobodně proudícím skrz nehybné předměty, vždy vyvolává pocit zvláštní drahocennosti, i když ty sklenice, karafy a vázy, které kdysi kupoval ve starožitnictví, zas v té době nestály tak velký peníz. Nikdy je nevnímal jako finančně zhodnotitelnou komoditu. Fascinovala ho vždy jejich prostá krása tvaru, preciznost a dokonalost řemeslné práce, jakou vládli jejich bezejmenní tvůrci. Vlastně jim tak trochu staví ve svých obrazech skromný pomníček.
    Nedomyslitelnou součástí Šavlových zátiší jsou květiny a rozkvetlé větévky, někdy i s jejich plody. Často jsou to obyčejné kytky – ale také odrůdy šlechtěné po staletí. Květy zde samozřejmě hrají úlohu rafinovaně barevných akcentů ve ztmavělých obrazech monochronního koloritu. Ale hlavně jsou svou biologickou podstatou symbolem života, kontrastem vůči nehybnosti a stability hmoty. Nikoliv však mrtvé hmoty /málokdo ví, že malíř je překvapivě poučeným příznivcem mineralogie a že muzejní expozice tohoto zaměření ho vždy uvedou v neskrývané nadšení/.
    Jednou z charakteristik tvorby Vladimír ŠAVLA je neustálý pohyb po hraniční čáře mezi minulostí a současnem.
A to ve všech základních složkách: v tematické, v pojetí motivu, ale i v jeho technologickém zpracování. Byla již řeč o malířových experimentech se syntetickými laky; tato technologie mu dobře slouží dodnes v budování šerosvitně pojatého pozadí, z něhož se vynořují předměty v kubistickém tvarosloví a v geometrické konstrukci. Byla to právě květinová zátiší, kde zákonitě musel dříve nebo později přijít na myšlenku, použít v obraze techniku frotážového otisku částí skutečných rostlin do mokrého podkladu. V zápětí se uplatňuje druhý postup: přestříkávání reálných vegetabilních fragmentů tmavší barvou přes světlejší podklad. Jde o technologické postupy milované surrealismem, které jsou dnes užívanými prostředky nejsoučasnějších avantgardních hnutí.
    Pokud je autorovi textu známo, nebyla nikdy tvorba Vladimíra Šavla juniora uváděna do jakékoliv souvislosti se surrealismem. A nikdo také nepředpokládal, že by se tak mohlo stát. A přece. Kolem roku 2000 vznikají dva souběžně rozvíjené cykly. Hřbitovy a sled obrazů žen, který autor sice neoznačil společným názvem jako cyklus, ale snad bychom pro ně mohli použít úsloví – Les femmes fatales – Bílí andělé. Používá tu nejen svůj veškerý dosud popisovaný technologický arzenál. V první fázi vzniku obrazu totiž použije další nový postup – přímý otisk ženského těla na obrazovou plochu. Vzápětí však, jakoby se malíř zalekl syrové autenticity otisku, začne přes něho vrstvit barevné struktury, někde zcela abstraktní, hned vedle však maluje různé zcela konkrétní detaily: fragmenty drapérií, křídel, někde i miniaturní symboly, jejichž smysl spíše jen tušíme. Ta shodnost časového vzniku obou cyklů a jejich souběžné rozvíjení je vskutku nápadná a zarážející. Zatímco však Hřbitovy – kresby monumentálních formátů jsou monochronní a temné, obrazy žen znamenají v Šavlově tvorbě vyvrcholení koloristické stránky jeho malby. U většiny z nich opustil léta používaný temnosvit a naopak celou plochu obrazů nechá prosvítit světelným fluidem, z něhož vystupuje barva ženských vlasů – v tónech nadcházejícího podzimu.… 

Jan Škvára, listopad 2009


    Nabízí se nám jedinečná možnost vidět průřez tvorbou malíře, grafika a také pedagoga Vladimíra Šavla juniora, který zde představuje svou rozmanitou škálu soudobých výtvarných děl s jedinečnou výpovědní a uměleckou hodnotou. Umělcova tvorba se vyznačuje přesností, citlivostí, jemností a upřímností, kterých dosahuje mnoha způsoby.
    Ohlédnutí za tvorbou 70. let může neznalého diváka přivést do rozpaků. Kompoziční výstavba olejomaleb z tohoto období, barevné ladění a celková tajemnost postav na obrazech dává divákovi možnosti výběru, prostor pro vlastní představivost. Odtažení postav od reality, důraz na celek nikoliv na detail, působí velmi expresivně, s notnou dávkou přesvědčení o autorově jasném cíli v době jistého hledání sama sebe. Jedná se o osobitý druh realismu na rozhraní abstraktního projevu.
    Naopak v tvorbě 80. let reálná složka obrazu nabývá vysokého rozměru. I když je v těchto dílech kladen důraz na přesnost, princip zlatého řezu, neztrácí malba svoji dramatičnost a výraz. Krajinomalby velkých formátů jsou plny nostalgie nad zraněnou krajinou, vypovídají o autorově vztahu k severním Čechám. Vše umocňuje hloubka redukované barevnosti a spontánního uvolnění, která svědčí o umělcově dlouholeté zkušenosti.
        Kromě vedut je další dominantou umělcovy tvorby malba zátiší. Typický je pro ni princip kubistické vícepohledovosti, zvláštní výběr předmětů, jež jsou samy o sobě působivé svým estetickým původem. Kombinací s přírodním elementem – ať už jím jsou květiny či otisky ženského těla, se umocňuje romanticky laděný způsob malby, doplněný jemnými koloristickými nuancemi a mírou šerosvitného účinku.
    V olejomalbách nelze opomenout technologii  krakeláží, pro Vladimíra Šavla tak typickou. Ta dává jeho dílům nezaměnitelný kolorit připomínající kůži, povrch rozličných předmětů či struktur, a tím posouvá výraz celého díla do vyšší roviny. Není to nosný prvek obrazu, avšak významně zvyšuje jeho zajímavost.
    Období 90. let je zastoupeno mimo jiné i trilogií Hřbitovů. Tato kolekce je nesmírně emotivně propracována s důsledným a přesným sledováním výtvarnosti, která je položena na světelné lince napříč výtvarným dílem. Je ve vývoji obrazu nádherně cítěná a dává celku kompoziční i světelný ráz. Chromatičnost tohoto triptychu dotváří atmosféru místa konání, aniž bychom potřebovali jakéhokoliv doplnění.
    V období posledních let tvorby umělec koketuje s polohou děl Yves Kleina. Zatímco Klein dotvářel otisky svých modelek pouze do tvarových podob, Vladimír Šavel propůjčuje svým Madonám reálnou podobu, ať už formou propracování vizáže v obličeji či detailů na torzu těla. Autor skrze tato díla vede dialog s okolním světem, poukazuje na jemnost a neotřelost ženské krásy v každé době. Kombinace rozmanitých technik (otisků, frotáží, kresby, malby, stříkání) a jejich citlivé výtvarné provedení svědčí o umělcově letité profesionální tvůrčí činnosti, které si nesmírně vážím a těším se na další nový a nepředvídatelný posun v jeho hluboce senzitivní tvorbě.

Radka Růžičková, listopad 2009